Zkoušky ZZP2 v Hodoníně z mého pohledu psovoda, - anébrž - kdyby sem to byl býval věděl, tak bych sem sem nechodil.

Kulminace extrémních teplot- na dálnici u Hustopečí byla teplota betonu 43 °C a vzduch 36°C. Omluva Cyrovi, že ho vleču do takového pekla. Sraz je v Sudoměřicích na cvičáku vedle myslivecké střelnice. Na cvičáku roje komárů, na střelnici závody ve střelbě na asfaltové holuby.

V 17:00 hod. nástup a jdeme jako první. Plac je krásně upravený, překážky ve správném sledu a myslivci to zabalili – ale pořád je takové hrozné dusno. Vedro se podepsalo na výkonech, ale prošli jsme všichni tři. Na první speciál čekáme na parkovišti, na kousku trávy odkládáme psy, v autech je nesnesitelně. Jsem připraven v uniformě, přilbě a rukavicích, po zádech mě teče pot. Signál a jdem na to. Cyrda ožil, konečně se bude dít něco zajímavého. První osobu máme, je ve sklepě. Cyrovi se od ní nechce, ale musí hledat dál, časový limit je neúprosný. Někde uprostřed terénu zmizel v proláklině plné suti a po chvilce se ozval štěkot jako o život, ohlásím nález a rozhodčí kroutí zamítavě hlavou. Trvám na svém a s vedoucím zkoušek Alenou jdeme po zvuku. Ukrytá probouraná díra do jakéhosi tunýlku v podzemí, 25-30m délka, ještě že máme přilby, čelovky a rukavice. Na konci suť, vedle škvíra a někde nad sutí Cyr a ukrytá osoba. Alenka říká, že to není možný a kroutí hlavou. Rychle zpátky, odkrýt díru, vytáhnout psa a pokračovat dál, ještě máme třetinu prostoru nevykrytou. Hlava nahoru, zavětření a má další, to je jeho, to prostě umí. Štěkání je slabší, horko je znát. Dokončujeme prostor a máme toho oba dost. Hlásím 3 osoby. Nastupuje Pavel s Dudlíkem a po skončení má tři osoby, taky toho mají plný kecky. Ještě Jirka, vyprovodil jsem ho slovy „máš natrénováno, tak jim to ukaž“, zbledl a špitl – „není vítr, Veronika říkala, abych pracoval s větrem“. Nech to na čubě, ta si poradí. Zvládla to, měla taky tři a byla vyřízená. Už vím proč je takové dusno, máma volala, že je v Brně hrozná bouřka a jde to na východ. Třeba nás to mine, neminulo. Když jsme přijížděli k druhému prostoru, začali po obloze lítat blesky, pak vítr ohnul stromy až na zem a začalo pršet. Zbytečně se to protáhne, neprotáhlo. Než jsem si vedle auta navlíkl bundu a přilbu, byl jsem durch mokrej, Cyr byl v pohodě, protože se ochladilo a už byl zase k neudržení. Rozhodčí pan Pavlík mě přivítal slovy „jak dlouho na tebe budem v tom nečase čekat, tady jsou zasypaný lidi“. Někdy je lepší mlčet, mlčel jsem. Cyr to zvládl, Dudley a Conny taky, Jirka měl konečně vítr a vůbec nám nevadilo, že jsme mokří. Když jsme odjížděli do Hodonína na cvičák udělat závěrečné resumé, přestávalo pršet, bylo krásně a těšili jsme se na Alenčin koláč, buřty a kafe s mlíčkem.
Naši pomocníci z řad členů a čekatelů, se drželi statečně a patří jim moje poděkování jako i Alence, Oldovi, Radkovi, Aničce a Pavlovi za připravenost celé akce. A samozřejmě patří poděkování panu rozhodčímu Karlu Pavlíkovi, za posuzování a profesionální přístup.

Napsal:Miloš Mazálek